Démon se ozval a vypadalo to, že směřujeme k nejbolestivější události v historii sportu. Slavný Chorvat věřil, že ho Bůh nenávidí

Největší outsider, největší příběh. Před 25 lety Goran Ivaniševič vyhrál Wimbledon způsobem, který nemá obdoby.

Autor: Martin Prosnan
Zdroj: Pravda.sk
Datum vydání: 2026-06-29 03:42
Původní URL: https://sportweb.pravda.sk/tenis/clanok/820305-goran-ivanisevic-wimbledon-2001-pribeh/

Český překlad článku

Wimbledon mu třikrát zlomil srdce. Goran Ivaniševič pak napsal příběh, který se už nebude opakovat – Tenis – Športweb

Wimbledon mu třikrát zlomil srdce. Goran Ivaniševič pak napsal příběh, který se už nebude opakovat

Když měl Goran Ivaniševič svůj čtvrtý mečbol a podával, třásla se mu ruka stejně jako celý Londýn. Nejlepší „podavač“ své generace najednou jako by nedokázal míček pořádně trefit. Muž, který si do té doby mohl oprávněně myslet, že ho Wimbledon nesnáší, byl jen jeden úder od toho, aby mu konečně odpustil.

Dnes začíná další ročník nejslavnějšího grandslamového turnaje na světě a my si připomínáme 25. výročí toho nezapomenutelného okamžiku. Od chvíle, kdy chorvatská tenisová legenda v létě 2001 dobyla Wimbledon.

Toto nebude příběh o dokonalém tenistovi, ale spíše příběh jednoho neobyčejného Balkánce se vším, co k tomu patří. „Můj problém? V každém zápase hraju proti pěti soupeřům – rozhodčímu, divákům, sběračům míčků, kurtu a také proti sobě samému,“ nechal se několikrát slyšet. Nebo: „Za to, jak jsem hrál, bych měl jít do vězení!“

Víc snad ani není třeba, dokonale to vystihuje jeho kariéru.

Goran Ivaniševič disponoval jedním z nejničivějších servisů, jaké tenis do té doby znal. Míček z jeho rakety letěl rychlostí, která brala dech, a byl jako stvořený pro rychlou wimbledonskou trávu. Chorvat byl však sám sobě největším nepřítelem, vždyť jeho emoce se měnily z minuty na minutu. Dokázal zahrát sérii es, aby o chvíli později rozbil raketu nebo se pustil do hádky s rozhodčím.

„Víte, moje zápasy jsou jako hororové thrillery a nikdy nevíte, jak skončí. Je to jako film, ke kterému píšu scénář, ale sám neznám jeho konec. Přesně tak to je,“ vysvětloval novinářům po jednom z nečekaných wimbledonských závěrů.

Milovali ho právě proto, že nikdy nebyl nudný. Tiskové konference se často měnily v podivné monology, během nichž mluvil sám se sebou. A když prohrál, na tiskovku se často vůbec neukázal.

Raději nasedl do auta směřujícího na letiště, zaplatil pokutu ve výši deseti tisíc a zmizel z Londýna, než aby musel vysvětlovat démony, kteří ho pravidelně přemáhali. „Na pokuty jsem dal víc, než mnozí hráči vydělali za celou kariéru,“ nestyděl se říct.

Když pršelo, věřil, že ho Bůh trestá. Když se míček odrazil jinak, byl přesvědčen, že je proti němu. Když prohrával, dokázal najít desítky důvodů, proč se proti němu spikl celý vesmír.

Prostě Balkánec ze Splitu, z města, které ještě před pár lety naslouchalo výbuchům a sirénám.

Wimbledonem byl doslova posedlý. Na trávě se pohyboval přirozeně, jeho podání a voleje byly přímo dokonalé a většina odborníků byla přesvědčena, že titul je jen otázkou času. Slavný Rumun Ion Tiriac, když uviděl osmnáctiletého Ivaniševiče, prohlásil, že v Londýně jich jednou vyhraje pět v řadě.

Když to uslyšel Ivaniševičův otec Srdan, skromně odpověděl: „Nám stačí i jeden.“ Pán s bílým knírkem jako by věděl, co je jeho syn zač. A že mu Wimbledon v nejbližších sezónách připraví několik lekcí pokory.

Mladý Goran se sem poprvé dostal do finále v létě 1992 – proti němu stál Andre Agassi, ortodoxní hráč od základní čáry, kterému mnozí odborníci na trávu příliš nevěřili. Favoritem byl tedy Chorvat, realita však byla jiná.

Agassi po dramatickém pětisetovém zápase zvítězil 6:7, 6:4, 6:4, 1:6, 6:4. Po posledním míčku nevěřícně padl na trávu. Zklamaný Ivaniševič mezitím zůstal stát u sítě. Pomohl soupeři vstát a objal ho. Ukázal, jakým gentlemanem dokáže být.

Myšlenkami byl chvílemi úplně jinde – jeho Chorvatsko se totiž ocitlo ve válce. Zprávy z domova hovořily o ostřelovaných městech, uprchlících a obětech konfliktu. Sám Ivanišević opakovaně přiznával, že mu tenis pomáhal alespoň na pár hodin zapomenout na to, co se děje doma. „Raketa je moje zbraň,“ opakoval médiím, která ho konfrontovala s událostmi doma.

Kdo vyhraje mužský Wimbledon?

„Hraju dobře. Ale je těžké myslet jen na tenis, když jsem právě přijel ze Splitu. Viděl jsem uprchlíky spát na ulicích, v autech i na nákladních vozech. Neměli jídlo ani peníze. Je to strašné. A pak přijedete sem, kde je všechno normální. Jako by to byla jiná planeta,“ citoval jeho slova deník The Washington Post.

O 24 měsíců později mu v Londýně stál v cestě Pete Sampras – muž, který byl synonymem Wimbledonu. Ivanisevič se tentokrát do finále probojoval po vyčerpávajícím semifinále s Richardem Krajickem. V rozhodujícím setu zvítězil 15:13 a věřil, že tentokrát už musí přijít jeho chvíle.

Ale k tomu nedošlo. Sampras zvítězil po dvou dramatických tie-breacích a v rozhodujícím setu Chorvata doslova převálcoval 6:0.

O čtyři roky později se jejich cesty opět zkřížily. I tentokrát rozhodovalo pět setů. I tentokrát odešel vítězně Američan. Když zápas skončil, Ivaniševič si zakryl obličej ručníkem a rozplakal se. „Ten muž (Pete Sampras, pozn. red.) mi zničil část života, sny, spánek, nervy. To mu nemůžu odpustit,“ žertoval později.

Právě měl za sebou třetí finále, třetí porážku, byly to tři zmařené sny na stejném místě. Tenisový svět se pomalu smiřoval s tím, že Goran Ivaniševič zůstane jedním z nejlepších hráčů na trávě, kteří nikdy nezískali wimbledonský titul.

Když slavný turnaj oslavoval sto let své existence, chtěl mít na společné fotografii všechny velké žijící osobnosti. Vedle vítězů se na ní objevil i Ivaniševič – jako jediný bez titulu.

Možná se už smířil se svým osudem, vždyť na přelomu tisíciletí už nebyl tím hráčem, kterého se všichni báli. Prakticky neustále ho trápilo rameno. Bolest mu bránila v normálním tréninku i v podání. V žebříčku ATP klesal stále níže a níže.

Když se blížil Wimbledon 2001, byl až na 125. místě. Takové umístění mu nestačilo ani na přímou účast v hlavní soutěži. Musel by absolvovat kvalifikaci, nebo doufat v přízeň organizátorů.

Ve starobylém All England Clubu si však pamatovali vše, čeho ve Wimbledonu dosáhl. Rozhodli se mu udělit divokou kartu. Bylo to gesto úcty a soucitu, nikdo nevěřil, že by z toho mohlo vzejít něco víc. „Teď musím dokázat, že si tu divokou kartu zasloužím,“ reagoval vysoký tenista.

Předpovědi sázkových kanceláří však byly jasné: šance, že Chorvat vyhraje, je 1:150. V žebříčku ATP se nacházel na 125. místě a do Londýna přijel po drtivé porážce na challengeru od Cristiana Carattiho, 194. hráče světa. Navzdory všemu se začal psát jeden z největších sportovních příběhů všech dob.

Ivaniševič to však vnímal jinak. Zpětně přiznal, že už po druhém kole měl zvláštní pocit. „Byla to záhada, jak jsem to celé vyhrál. Ale už tehdy jsem cítil, že tenhle Wimbledon vyhraju. Nemohl jsem to nikomu nahlas říct, protože by si všichni mysleli, že jsem se úplně zbláznil.“

„Poprvé po mnoha měsících, vlastně po roce a půl, měla moje raketa zase ten správný zvuk. Když jsem ho první pondělí turnaje znovu uslyšel, řekl jsem si: To je dobré znamení.“

A Ivanisevič skutečně začal vyhrávat. Nejprve vyřadil kvalifikanta Jonssona, poté Carlose Moyu, Marata Safina a nakonec i mladého Andyho Roddicka, z něhož se později stal světová jednička a trojnásobný finalista Wimbledonu.

Před každým zápasem dodržoval deset rituálů, z nichž nejpodivnějším bylo sledování Teletubbies. „Můj trenér mi jednou řekl: ‚Musíš se na to podívat, je to tak vtipné.‘ A já jsem ten den vyhrál zápas. Tak jsem nemohl přestat. Mým oblíbencem byl ten fialový, Tinky Winky.“

A tak během jediného turnaje porazil tři tenisty, kteří byli nebo se později stali světovými jedničkami.

Dny, které změnily Wimbledon

Ale ani to nebylo to nejtěžší, protože celá Anglie čekala na svého hrdinu. Tim Henman byl v té době národním pokladem, takovým, jakým se o několik let později stal Andy Murray.

Během jeho zápasů byly areály Wimbledonu přeplněné – fanoušci dokonce obsadili i travnatý kopec vedle centrálního kurtu, kterému už všichni říkali „Henman Hill“. Právě proti němu se odehrála jedna z nejpodivnějších semifinálových bitev v historii tenisu.

Semifinále začalo v pátek. Henman vyhrál třetí set neuvěřitelně hladce 6:0. Trvalo mu to méně než patnáct minut. Ve čtvrtém setu již vedl 2:1 a britské publikum bylo přesvědčeno, že vytoužené finále je na dosah.

Pak začalo pršet a zápas byl přerušen.

„V pátek 6. července 2001 v 18:12 lidstvo konečně našlo odpověď na největší otázku: ‚Ano, Bůh existuje‘,“ napsal také publicista deníku Globus Boris Dežulovič. I on v tom viděl zázrak.

„Když jsme se vrátili do šatny, byl jsem velmi rozrušený z toho, jak jsem hrál. Půl hodiny jsem byl velmi rozrušený, ale pak jsem se začal smát. A když mi oznámili, že zápas bude odložen, od té chvíle jsem věděl, že je můj,“ vzpomínal zase Ivaniševič.

Následující sobotu se odehrálo pouhých 51 minut. Chorvat zachránil tie-break čtvrtého setu, i když prohrával o minibreak. Když se zdálo, že se zápas konečně rozhodne, déšť udeřil znovu. Tentokrát ještě silněji. Chorvat právě vedl 3:2, ale Henman podával za stavu 30:15.

V neděli se oba vrátili na kurt, celé semifinále se tak protáhlo do třetího dne. Rozhodnutí však přišlo neuvěřitelně rychle – stačilo pouhých čtrnáct minut. Ivanisevič podával jako v transu, nakonec v zápase nasázel 36 es a zvítězil 7:5, 6:7, 0:6, 7:6, 6:3.

Po zápase novinářům řekl: „Kdyby se mi dnes večer ve snu zjevil nějaký anděl a řekl: ‚Dobře, Gorane, zítra vyhraješ Wimbledon, ale už se v životě nedotkneš rakety,‘ odpověděl bych mu: ‚Dobře, raději to přijmu a už nikdy v životě nebudu hrát tenis.‘“

Otec ignoroval lékaře

Během celého turnaje prožíval každý gem ještě jeden muž. Ivaniševičův otec Srdan. Lékaři mu diagnostikovali vážné srdeční onemocnění a doporučili mu, aby do Londýna vůbec necestoval. Aby se vyhýbal stresu a odpočíval. On to však odmítl, protože ho syn potřeboval.

Před každým zápasem si vložil pod jazyk nitroglycerin a usedl na tribunu. Tak, jak to dělal po celou dobu Goranovy kariéry. Jistě netušil, že v pondělí 9. července 2001 ho čeká nejdramatičtější souboj jeho života.

Wimbledon má své tradice. Jednou z nich bylo po celá desetiletí i to, že finále mužů se hrálo výhradně v neděli. Vytrvalý déšť však tentokrát natolik narušil program, že organizátoři finále přesunuli na pondělí – na takzvaný „People's Monday“.

Byl to den, kdy se přibližně deset tisíc vstupenek prodávalo přímo v pokladnách bez tradiční loterie či členského systému. Atmosféra proto vypadala úplně jinak než během běžného finálového dne. Na tribunách neseděla jen tradiční anglická smetánka, ale centrální kurt ovládly australské barvy a chorvatské vlajky.

Hluk, zpěv, emoce. Média dodnes vzpomínají, že atmosféra místy připomínala fotbalový zápas. „To se už nikdy nebude opakovat,“ řekl později Ivanišević. A měl pravdu, vždyť dnešní centrální kurt má již zatahovací střechu a program se prakticky nepřesouvá.

Soupeř, kterého si vážil

Ten den nestál na druhé straně nepřítel. Patrick Rafter byl jedním z nejoblíbenějších hráčů své generace. Dvojnásobný vítěz US Open, finalista Wimbledonu z roku 2000 a člověk, kterého respektovali fanoušci i soupeři. Včetně Ivaniševiče.

Pro Raftera bylo zmíněné finále mimořádně důležité. V tom roce dokonce přizpůsobil celý svůj sezónní kalendář tak, aby byl na Wimbledon dokonale připraven. Věděl, že jde pravděpodobně o jeho poslední reálnou šanci získat vytoužený titul.

A to nemluvě o Ivaniševičovi. „Doma už mám tři talíře pro poraženého finalistu. Je to opravdu pěkný talíř… ale doma ho mít nechcete,“ žertoval s novináři. „Nikdo si nepamatuje druhé místo. Zkuste si teď vybavit finalisty Wimbledonu za posledních patnáct let. Upřímně? Já si je vůbec nepamatuju.“

Finále začalo přesně tak, jak odborníci očekávali. Dva klasičtí servírující hráči, kteří milovali hru u sítě. Výměny byly krátké, rozhodovaly o nich maličkosti. Ivaniševič sebral soupeři podání už ve druhém gemu a po necelých třiceti minutách získal první set.

Rafter odpověděl stejným způsobem.

Ve třetím setu však přišel okamžik, který vyděsil celé Chorvatsko. Ivaniševič si přivolal fyzioterapeuta Billa Norrise. Rameno, které ho trápilo celé měsíce, se opět ozvalo. Vydrží to ještě?

Navzdory bolesti pokračoval ve svém tradičním stylu – jedno eso za druhým. Poté opět vzal Rafterovi podání a ujal se vedení 2:1 na sety. Zdálo se, že sen je na dosah. Jenže u Gorana Ivaniševiće nikdy nic nebylo jednoduché.

Ve čtvrtém setu se jako by všechno zhroutilo. Rozhodčí mu odpískali šlápnutí při podání a vzápětí přišel další sporný verdikt. Ivanišević vybuchl, odhodil raketu, kopl do sítě a řval na čárové rozhodčí. Chorvat byl jako obvykle přesvědčen, že celý svět je opět proti němu.

„Vedl jsem 30:0 a zahrál jsem několik hloupých úderů, které mě dostaly do potíží,“ vzpomínal. Byl to však jen ten starý známý Goran. Ten, který si sám dokázal být nejhorším nepřítelem. Rafter vyhrál čtvrtý set 6:2 a šlo se do rozhodujícího finále.

Pátý set se stal čistou psychologickou válkou, ve které nikdo nechtěl udělat chybu. Oba si drželi podání, až přišel okamžik, který si Chorvaté pamatují dodnes – Ivanišević byl jen dva body od prohry. Stačil jediný brejk a bylo by po všem. Jenže podání, které ho celý život drželo nad vodou, ho zachránilo i tentokrát.

O několik minut později se mu podařilo prolomit Rafterovo podání. Najednou to byl on, kdo podával na titul, který mu předtím třikrát unikl. Nervy se ozvaly: první mečbol – dvojchyba. Druhý mečbal – další dvojchyba.

„Když při mečbolech udělal dvě dvojchyby, ovládl vás pocit, že budete svědky nejbolestivější události v historii sportu,“ napsal ve svých vzpomínkách dlouholetý hlavní rozhodčí wimbledonského turnaje Alan Mills.

Ale přišel pokus číslo čtyři. Ivaniševič cítil, že v tom je kus symboliky. Čtvrté finále, čtvrtý mečbol. Poslal soupeři jistý servis a ten ho vrátil do sítě.

Je po všem. Ivanisevič vyhrává 6:3, 3:6, 6:3, 2:6, 9:7.

V tu chvíli se stal prvním a dodnes jediným mužem, který vyhrál Wimbledon jako držitel divoké karty. „Divoká karta. Divoké publikum. Divoký závěr Wimbledonu,“ napsal vzápětí velkým titulkem americký deník The New York Times a přidal se i USA Today: „Centrální kurt ve Wimbledonu už nikdy nebude stejný.“

Jenže Ivanisevič jako by nevěděl, jestli se mu to nakonec jen nezdá.

„Nevím, jestli mě teď někdo nevzbudí a neřekne mi, že jsem vlastně zase nevyhrál,“ rozesmál po zápase publikum. „Byl to můj celoživotní sen. Přijel jsem sem a nikdo se mnou nepočítal. A teď držím tuto trofej. Je úžasné se jí dotýkat. Vlastně je mi jedno, jestli ještě někdy vyhraju zápas. Jestli už nebudu chtít hrát, tak prostě hrát nebudu. Tohle je konec světa,“ rozplýval se.

Rafterova matka Jocelyn několik hodin po zápase řekla pro australskou televizi ABC slova, která dodnes patří k nejkrásnějším reakcím poražených na sportovní prohru. „Goran hrál fantastický tenis. A pokud už Patrick musel s někým prohrát, jsem ráda, že to byl právě Goran. Byl ve finále už tolikrát a je to opravdu skvělý člověk.“

Titul věnoval legendě

Pro Ivaniševiče bylo vítězství skutečně osobním vykoupením. Pro Chorvatsko – stále poznamenané stopami po kulkách – znamenalo ještě mnohem víc. Byl to důkaz, že i malá země může zvítězit na nejslavnějším tenisovém turnaji planety.

Když se Ivaniševič vrátil domů, Split se jako by zastavil. Na nábřeží Riva se tísnilo více než 150 tisíc lidí. Město s přibližně třemi sty tisíci obyvateli zažilo největší oslavy své novodobé historie. Někteří tvrdili, že nic podobného se tam nekonalo ani během největších státních svátků. Ani když město navštívil Josip Broz Tito.

Soukromé letadlo, které přivezlo nového wimbledonského šampiona z Londýna, nejprve několikrát přeletělo nad centrem města. Zapůjčila mu ho chorvatská manželka Bernieho Ecclestona, Slavica.

Když z něj vystoupil, mezi těmi, kteří ho chtěli vidět nejvíc, byla i jeho matka, které Ivaniševič zakázal jezdit do Londýna s odůvodněním, že mu přináší smůlu. „Byla tam už třikrát předtím, když jsem prohrál finále, tak jsem jí řekl, že se to musí změnit,“ vysvětlil.

Poté už Ivaniševič nastoupil na loď, sirény houkaly a jadranské pobřeží se proměnilo v jednu velkou show. Vítali ho slavná jména chorvatského sportu – Zvonimir Boban, Toni Kukoč, Igor Štimac. „Je to vzácnější titul než ten evropský z roku 1989, který jsme získali my,“ křičel mu do ucha basketbalista Dino Radža.

Během oslav si oblékl basketbalový dres New Jersey Nets s číslem 3. Patřil jeho příteli Draženovi Petroviči, legendárnímu chorvatskému basketbalistovi, který tragicky zahynul při autonehodě v roce 1993. Právě jemu věnoval svůj wimbledonský titul.

„Nevím, co na to říct. Čekal jsem, že to bude velká událost, ale ne až takhle velká,“ přiznal před tisíci fanoušků, než se před nimi svlékl do spodního prádla.

Ivaniševičova rodina byla mezitím zaplavena telefonáty a telegramy s projevy podpory, přičemž jeden z nich přišel z Haagského tribunálu pro válečné zločiny, kde čekalo na soud devět bosenských Chorvatů. „Jsme nejhrdější lidé na světě,“ napsali mu. „Děkujeme vám za historický úspěch jménem chorvatské vlasti.“

I roky po skončení kariéry se novináři Ivaniševiče ptají, jak vlastně dokázal zmíněný Wimbledon vyhrát. Ani on však nemá jednoduché vysvětlení. „Je to záhada. Asi to někde bylo předurčeno. Prostě přišel můj čas,“ vzpomínal Chorvat na červenec 2001.

A pak pronesl větu, která možná nejlépe charakterizuje celý jeho život. „V životě jsem všechno dělal tou těžší cestou. Proč bych to měl dělat snadno, když to jde i těžce, že?“

Po letech přiznal, že pátý set ho provázel i po skončení kariéry. „Pět let jsem se budil zpocený při stavu 5:4 na Goranův servis. Neustále jsem přemýšlel, co bych udělal jinak,“ přiznal Australan své finálové trauma.

„Ale teď si představte, že bych ten zápas nakonec vyhrál a Ivanisevič prohrál čtvrté wimbledonské finále v řadě. Měl jsem za to snad nést odpovědnost?“ usmívá se.

Odpovědný za soupeře, za jeho otce Srđana, srdnatého muže, jemuž lékař nedoporučil sledovat velké finále, a přesto seděl na tribuně. Za 150 tisíc lidí, kteří později přišli přivítat svého hrdinu na letišti ve Splitu.

Jistě uznáte, že vše je tak, jak má být…

Původní znění článku

Wimbledon mu trikrát zlomil srdce. Goran Ivaniševič potom napísal príbeh, aký sa už nezopakuje - Tenis - Športweb

Wimbledon mu trikrát zlomil srdce. Goran Ivaniševič potom napísal príbeh, aký sa už nezopakuje

Keď Goran Ivaniševič mal svoj štvrtý mečbal a podával, jeho ruka sa triasla rovnako ako celý Londýn. Najlepší "servisman" svojej generácie zrazu akoby nevedel poriadne trafiť do loptičky. Muž, ktorý si dovtedy oprávnene mohol myslieť, že Wimbledon ho neznáša, bol jediný úder od toho, aby mu konečne odpustil.

Dnes štartuje ďalšia epizóda najslávnejšieho grandslamového turnaja na svete a my si pripomíname 25. výročie od onoho nezabudnuteľného momentu. Od chvíle, keď chorvátsky tenisový velikán v lete 2001 dobyl Wimbledon.

Toto nebude story o dokonalom tenistovi, ale skôr príbeh jedného neobyčajného Balkánca so všetkým, čo k tomu patrí. „Môj problém? V každom zápase hrám proti piatim protivníkom – rozhodcovi, divákom, zberačom loptičiek, kurtu aj proti sebe samému,“ nechal sa viackrát počuť. Alebo: „Za to, ako som hral, by som mal ísť do väzenia!“

Viac azda nie je ani treba, dokonale to vystihuje jeho kariéru.

Goran Ivaniševič disponoval jedným z najničivejších servisov, aké tenis dovtedy poznal. Loptička z jeho rakety lietala rýchlosťou, ktorá vyrážala dych, a bola stvorená pre rýchlu wimbledonskú trávu. Chorvát si však bol sám najväčším nepriateľom, veď jeho emócie sa menili z minúty na minútu. Dokázal zahrať sériu es, aby o chvíľu rozmlátil raketu alebo sa pustil do hádky s rozhodcom.

„Viete, moje zápasy sú ako hororové trilery a nikdy netušíte, ako sa skončia. Je to ako film, ktorému píšem scenár, ale sám nepoznám jeho koniec. Presne tak to je,“ vysvetľoval novinárom po jednom z nečakaných wimbledonských koncov.

Tí ho milovali práve preto, že nikdy nebol nudný. Tlačové konferencie sa často menili na zvláštne monológy, počas ktorých sa rozprával sám so sebou. A keď prehral, neraz sa na konferencii vôbec neukázal.

Radšej nasadol do auta smerujúceho na letisko, zaplatil desaťtisícovú pokutu a zmizol z Londýna, než by mal vysvetľovať démonov, ktorí ho pravidelne premohli. „Na pokuty som dal viac, ako mnohí hráči zarobili za celú kariéru,“ nehanbil sa povedať.

Keď pršalo, veril, že boh ho trestá. Keď sa loptička odrazila inak, bol presvedčený, že je proti nemu. Keď prehrával, dokázal si nájsť desiatky dôvodov, prečo sa proti nemu sprisahal celý vesmír.

Jednoducho Balkánec zo Splitu, z mesta, ktoré ešte pár rokov predtým počúvalo výbuchy a sirény.

Wimbledonom bol doslova posadnutý. Na tráve sa pohyboval prirodzene, jeho servis a voleje boli priam dokonalé a väčšina odborníkov bola presvedčená, že titul je iba otázkou času. Slávny Rumun Ion Tiriac, keď uvidel 18-ročného Ivaniševiča, povedal, že v Londýne ich raz získa päť v rade.

Keď to počul Ivaniševičov otec Srdan, len pokorne odvetil: „Nám bude stačiť aj jeden.“ Pán s bielymi fúzikmi akoby vedel, čo je jeho syn zač. A že Wimbledon mu v najbližších sezónach pripraví niekoľko lekcií pokory.

Mladučký Goran sa tu prvýkrát dostal do finále v lete 1992 – proti nemu stál Andre Agassi, ortodoxný hráč od základnej čiary, ktorému mnohí experti na tráve príliš neverili. Favoritom bol teda Chorvát, realita však iná.

Agassi vyhral po päťsetovej dráme 6:7, 6:4, 6:4, 1:6, 6:4. Po poslednej loptičke neveriacky padol na trávu. Sklamaný Ivaniševič medzitým zostal stáť pri sieti. Súperovi pomohol vstať a objal ho. Ukázal, aký vie byť aj džentlmen.

Hlavou bol chvíľami úplne niekde inde – jeho Chorvátsko sa totiž ocitlo vo vojne. Správy z domova hovorili o ostreľovaných mestách, utečencoch a obetiach konfliktu. Sám Ivanišević opakovane priznával, že tenis mu pomáhal aspoň na pár hodín zabudnúť na to, čo sa deje doma. „Raketa je moja zbraň,“ opakoval médiám, ktoré ho konfrontovali s udalosťami doma.

Kto vyhrá mužský Wimbledon?

„Hrám dobre. Ale je ťažké myslieť len na tenis, keď som práve prišiel zo Splitu. Videl som utečencov spať na uliciach, v autách aj na nákladných autách. Nemali jedlo ani peniaze. Je to strašné. A potom prídete sem, kde je všetko normálne. Akoby to bola iná planéta,“ citoval jeho slová The Washington Post.

O 24 mesiacov sa mu v Londýne do cesty postavil Pete Sampras – muž, ktorý bol synonymom Wimbledonu. Ivaniševič sa tentoraz do finále prebojoval po vyčerpávajúcom semifinále s Richardom Krajickom. V rozhodujúcom sete triumfoval 15:13 a veril, že tentoraz už musí prísť jeho chvíľa.

Ale neprišla. Sampras vyhral po dramatických dvoch tajbrejkoch a v rozhodujúcom sete Chorváta doslova prevalcoval 6:0.

O štyri roky neskôr sa ich cesty stretli znova. Aj tentoraz rozhodovalo päť setov. Aj tentoraz odchádzal víťazne Američan. Keď sa zápas skončil, Ivaniševič si schoval tvár do uteráka a rozplakal sa. „Ten muž (Pete Sampras, pozn. red.) mi zničil časť života, snov, spánku, nervov. Nemôžem mu to odpustiť,“ žartoval neskôr.

Práve mal za sebou tretie finále, tretiu prehru, boli to tri rozbité sny na tom istom mieste. Tenisový svet sa pomaly zmieroval s tým, že Goran Ivaniševič zostane jedným z najlepších hráčov na tráve, ktorí nikdy nezískali wimbledonský titul.

Keď slávne podujatie oslavovalo storočnicu, chcelo mať na spoločnej fotografii všetky veľké žijúce mená. Popri víťazoch sa na nej zjavil aj Ivaniševič – ako jediný bez titulu.

Azda bol už aj zmierený s osudom, veď na prelome tisícročí nebol tým hráčom, ktorého sa všetci báli. Prakticky neustále ho trápilo rameno. Bolesť mu bránila normálne trénovať aj podávať. Rebríčkom ATP sa prepadával nižšie a nižšie.

Keď sa blížil Wimbledon 2001, bol až na 125. mieste. Také postavenie mu nestačilo ani na priamu účasť v hlavnej súťaži. Musel by absolvovať kvalifikáciu, alebo dúfať v priazeň organizátorov.

V staručkom All England Clube si však pamätali všetko, čo vo Wimbledone dokázal. Rozhodli sa mu udeliť divokú kartu. Bolo to gesto úcty a súcitu, nikto neveril, že z toho môže vzniknúť niečo viac. „Teraz musím dokázať, že si tú divokú kartu zaslúžim,“ reagoval vysoký tenista.

Predpovede bookmakerov však boli jasné: šanca, že vyhrá Chorvát, je 1:150. V rebríčku ATP sa nachádzal na 125. mieste a do Londýna prišiel s výpraskom na challengeri od Cristiana Carattiho, 194. hráča sveta. Napriek všetkému sa začal písať jeden z najväčších športových príbehov všetkých čias.

No Ivaniševič to cítil inak. Spätne priznal, že už po druhom kole mal zvláštny pocit. „Bola to záhada, ako som to celé vyhral. Ale vtedy som cítil, že tento Wimbledon vyhrám. Nemohol som to povedať nikomu nahlas, pretože by si všetci mysleli, že som sa úplne zbláznil.“

„Po prvý raz po mnohých mesiacoch, vlastne po roku a pol, mala moja raketa opäť ten správny zvuk. Keď som ho v prvý pondelok turnaja znovu počul, povedal som si: To je dobré znamenie.“

A Ivaniševič naozaj začal vyhrávať. Najskôr vyradil kvalifikanta Jonssona, potom Carlosa Moyu, Marata Safina a napokon aj mladého Andyho Roddicka, z ktorého sa neskôr stal prvý hráč sveta a trojnásobný finalista Wimbledonu.

Pred každým zápasom dodržiaval desať rituálov, z ktorých najpodivnejším bolo sledovanie Teletubbies. „Môj tréner mi raz povedal: ‚Musíš si to pozrieť, je to také vtipné.‘ A ja som v ten deň vyhral zápas. Takže som nemohol prestať. Mojím obľúbeným bol ten fialový, Tinky Winky.“

A tak počas jediného turnaja zdolal troch tenistov, ktorí boli alebo sa neskôr stali svetovými jednotkami.

Dni, ktoré zmenili Wimbledon

Lenže ani to nebolo najťažšie, keďže celé Anglicko čakalo na svojho hrdinu. Tim Henman bol v tom čase národným pokladom, takým, akým sa o niekoľko rokov neskôr stal Andy Murray.

Počas jeho zápasov boli areály Wimbledonu preplnené – fanúšikovia dokonca obsadzovali aj trávnatý kopec vedľa centrálneho kurtu, ktorý už všetci volali „Henman Hill“. Práve proti nemu sa zrodila jedna z najpodivnejších semifinálových bitiek tenisových dejín.

Semifinále sa začalo v piatok. Henman získal tretí set neuveriteľne hladko 6:0. Trvalo mu to menej než pätnásť minút. V štvrtom sete už viedol 2:1 a britské publikum bolo presvedčené, že vytúžené finále je na dosah.

Potom začalo pršať a zápas prerušili.

„V piatok 6. júla 2001 o 18:12 ľudstvo konečne našlo odpoveď na najväčšiu otázku: "Áno, Boh existuje“, napísal aj publicista Globusu Boris Dežulovič. Aj on v tom videl zázrak.

„Keď sme sa vrátili do šatne, bol som veľmi rozrušený z toho, ako som hral. Pol hodiny som bol veľmi rozrušený, ale potom som sa začal smiať. A keď mi oznámili, že zápas bude odložený, od tej chvíle som vedel, že je môj,“ spomínal zasa Ivaniševič.

Nasledujúcu sobotu sa odohralo iba 51 minút. Chorvát zachránil tajbrejk štvrtého setu aj napriek tomu, že prehrával o minibreak. Keď sa zdalo, že sa zápas konečne rozhodne, dážď udrel znovu. Tentoraz ešte silnejšie. Chorvát práve viedol 3:2, ale Henman podával za stavu 30:15.

V nedeľu sa obaja vrátili na kurt, celé semifinále sa tak natiahlo do tretieho dňa. Rozhodnutie však prišlo neuveriteľne rýchlo., stačilo len štrnásť minút. Ivaniševič servoval ako v tranze, napokon, v zápase nastrieľal 36 es a zvíťazil 7:5, 6:7, 0:6, 7:6, 6:3.

Po zápase novinárom povedal: "Ak mi dnes večer v sne príde nejaký anjel a povie: Dobre, Goran, zajtra vyhráš Wimbledon, ale už sa nikdy v živote nedotkneš rakety, odpoviem mu: "Dobre, radšej to vezmem a potom už nikdy v živote nebudem hrať tenis.""

Otec ignoroval lekárov

Počas celého turnaja prežíval každý gem ešte jeden muž. Ivaniševičov otec Srdan. Lekári mu diagnostikovali vážne ochorenie srdca, odporúčali mu, aby do Londýna vôbec necestoval. Aby sa vyhýbal stresu a oddychoval. On však odmietol, lebo syn ho potreboval.

Pred každým zápasom si vložil pod jazyk nitroglycerín a sadol si na tribúnu. Tak, ako to robil počas celej Goranovej kariéry. Akiste netušil, že v pondelok 9. júla 2001 ho čaká najdramatickejší duel jeho života.

Wimbledon má svoje tradície. Jednou z nich bolo celé desaťročia aj to, že mužské finále sa hralo výlučne nedeľu. Vytrvalý dážď však tentoraz rozhádzal program natoľko, že organizátori finále presunuli na pondelok – na takzvaný „People's Monday“.

Bol to deň, keď sa približne desaťtisíc vstupeniek predávalo priamo v pokladniach bez tradičnej lotérie či členského systému. Atmosféra preto vyzerala úplne inak ako počas bežného finálového dňa. Na tribúnach nesedela iba tradičná anglická smotánka, ale centrálny kurt ovládli austrálske farby a chorvátske vlajky.

Hluk, spev, emócie. Médiá dodnes spomínajú, že atmosféra bola miestami ako na futbalovom zápase. „Toto sa už nikdy nezopakuje,“ povedal neskôr Ivanišević. A mal pravdu, veď dnešný centrálny dvorec má už zaťahovaciu strechu a program sa prakticky nepresúva.

Súper, ktorého si vážil

V ten deň nestál na opačnej strane nepriateľ. Patrick Rafter bol jedným z najobľúbenejších hráčov svojej generácie. Dvojnásobný šampión US Open, finalista Wimbledonu z roku 2000 a človek, ktorého rešpektovali fanúšikovia aj súperi. Vrátane Ivaniševiča.

Pre Raftera bolo spomínané finále mimoriadne dôležité. V ten rok dokonca prispôsobil celý kalendár sezóny tomu, aby bol na Wimbledon dokonale pripravený. Vedel, že pravdepodobne ide o jeho poslednú reálnu možnosť získať vytúžený titul.

Nehovoriac o Ivaniševičovi. „Doma mám už tri taniere pre zdolaného finalistu. Je to vskutku pekný tanier… ale nechcete ho mať doma,“ vtipkoval s novinármi. „Nikto si nepamätá druhé miesto. Skúste si teraz spomenúť na finalistov Wimbledonu za posledných pätnásť rokov. Úprimne? Ja si ich vôbec nepamätám.“

Finále sa začalo presne tak, ako odborníci očakávali. Dvaja klasickí servismani, ktorí milovali hru na sieti. Výmeny boli krátke, rozhodovali ich drobnosti. Ivaniševič zobral súperovi servis už v druhom geme a po necelých tridsiatich minútach získal prvý set.

Rafter odpovedal rovnakým spôsobom.

V treťom sete však prišla chvíľa, ktorá vystrašila celé Chorvátsko. Ivaniševič si privolal fyzioterapeuta Billa Norrisa. Rameno, ktoré ho trápilo celé mesiace, sa opäť ozvalo. Vydrží ešte?

Napriek bolesti pokračoval vo svojom tradičnom teme – jedno eso za druhým. Potom opäť zobral Rafterovi podanie a dostal sa do vedenia 2:1 na sety. Zdalo sa, že sen je na dosah. Lenže pri Goranovi Ivaniševićovi nikdy nič nebolo jednoduché.

Vo štvrtom sete sa akoby všetko zlomilo. Rozhodcovia mu zahlásili prešlap pri podaní a vzápätí prišiel ďalší sporný verdikt. Ivanišević explodoval, hodil raketu, kopol do siete a reval na čiarových rozhodcov. Chorvát bol tradične presvedčený, že celý svet je opäť proti nemu.

„Viedol som 30:0 a zahral som niekoľko hlúpych úderov, ktorými som sa dostal do problémov,“ zaspomínal si. Bol to však len starý známy Goran. Ten, ktorý si sám vedel byť najhorším nepriateľom. Rafter získal štvrtý set 6:2 a šlo sa do absolútneho finále.

Piaty set sa stal čistou psychologickou vojnou, v ktorej nik nechcel urobiť chybu. Obaja si držali podanie až prišiel okamih, ktorý si Chorváti pamätajú dodnes – Ivanišević bol iba dva body od prehry. Stačil jediný brejk a bolo by po všetkom. Lenže servis, ktorý ho celý život držal nad vodou, ho zachránil aj tentoraz.

O niekoľko minút neskôr sa mu podarilo prelomiť Rafterovo podanie. Zrazu to bol on, kto servoval na titul, ktorý mu predtým trikrát unikol. Ozvali sa nervy: Prvý mečbal – dvojchyba. Druhý mečbal – ďalšia dvojchyba.

„Keď spravil dve dvojchyby pri mečbaloch, zmocnil sa vás pocit, že budete svedkom najbolestivejšej udalosti v histórii športu,“ napísal vo svojich spomienkach dlhoročný hlavný rozhodca wimbledonského podujatia Alan Mills.

No prišiel pokus číslo štyri. Ivaniševič cítil, že je v tom kus symboliky. Štvrté finále, štvrtý mečbal. Súperovi poslal podanie na istotu a ten ho vrátil do siete.

Je po všetkom. Ivaniševič vyhráva 6:3, 3:6, 6:3, 2:6, 9:7.

V tej chvíli je prvým a dodnes jediným mužom, ktorý vyhral Wimbledon ako držiteľ divokej karty. „Divoká karta. Divoké obecenstvo. Divoký záver Wimbledonu,“ písal vzápätí veľkým titulkom americký The New York Times pridal sa aj USA Today: „Centrálny kurt vo Wimbledone už nikdy nebude rovnaký.“

To len Ivaniševič akoby nevedel, či sa mu predsa len nesníva.

„Neviem, či ma teraz niekto nezobudí a nepovie mi, že som vlastne znovu nevyhral,“ rozosmial publikum po zápase. „Bol to môj celoživotný sen. Prišiel som sem a nikto so mnou nepočítal. A teraz držím túto trofej. Je úžasné dotýkať sa jej. Vlastne je mi jedno, či ešte niekedy vyhrám zápas. Ak už viac nebudem chcieť hrať, tak jednoducho nebudem. Toto je koniec sveta,“ nadchýnal sa.

Rafterova mama Jocelyn pár hodín po zápase povedala pre austrálsku televíziu ABC slová, ktoré dodnes patria medzi najkrajšie reakcie porazených na športovú prehru. „Goran hral fantastický tenis. A ak už Patrick musel s niekým prehrať, som rada, že to bol práve Goran. Bol vo finále už toľkokrát a je to naozaj skvelý človek.“

Titul venoval legende

Nuž, pre Ivaniševiča bolo víťazstvo naozaj jeho osobným vykúpením. Pre Chorvátsko – stále poznačené guľkami po nábojoch zo zbraní – znamenalo ešte viac. Bol to dôkaz, že aj malá krajina môže dobyť najslávnejší tenisový turnaj planéty.

Keď sa Ivaniševič vrátil domov, Split sa akoby zastavil. Na nábreží Riva sa tiesnilo viac ako 150-tisíc ľudí. Mesto s približne tristo tisíc obyvateľmi zažilo najväčšie oslavy svojej modernej histórie. Niektorí tvrdili, že nič podobné sa tam nekonalo ani počas najväčších štátnych sviatkov. Ani keď do mesta zavítal Josip Broz Tito.

Súkromné lietadlo, ktoré priviezlo nového wimbledonského šampióna z Londýna, najprv niekoľkokrát preletelo nad centrom mesta. Požičala mu ho chorvátska manželka Bernieho Ecclestona Slavica.

Keď z neho vystúpil, medzi tými, ktorí ho chceli vidieť najviac, bola jeho matka, ktorej Ivaniševič zakázal chodiť do Londýna s odôvodnením, že mu prináša smolu. „Bola tam trikrát predtým, keď som prehral finále, tak som jej povedal, že sa veci musia zmeniť,“ vysvetlil.

Potom už Ivaniševič prestúpil na loď, sirény húkali a jadranské pobrežie sa zmenilo na jednu veľkú šou. Vítali ho slávne športové chorvárske mená – Zvonimir Boban, Toni Kukoč, Igor Štimac. „Je to vzácnejší titul ako ten európsky z roku 1989, ktorý sme získali my,“ kričal mu do ucha basketbalista Dino Radža.

Počas osláv si obliekol basketbalový dres New Jersey Nets s číslom 3. Patril jeho priateľovi Draženovi Petrovičovi, legendárnemu chorvátskemu basketbalistovi, ktorý tragicky zahynul pri autonehode v roku 1993. Práve jemu venoval svoj wimbledonský titul.

„Neviem, čo povedať. Čakal som, že to bude veľké, ale nie až takéto veľké,“ priznal tisícom fanúšikov predtým, ako sa pred nimi vyzliekol do spodného prádla.

Ivaniševičova rodina bola medzitým zaplavená telefonátmi a telegramami podpory, pričom jeden z nich prišiel z Haagskeho tribunálu pre vojnové zločiny, kde čakalo na súd deväť bosnianskych Chorvátov. „Sme najpyšnejší ľudia na svete,“ napísali mu. „Ďakujeme vám za historický úspech v mene chorvátskej vlasti.“

Aj roky po skončení kariéry sa novinári Ivaniševiča pýtajú, ako vlastne dokázal spomínaný Wimbledon vyhrať. Ani on však nemá jednoduché vysvetlenie. „Je to záhada. Bolo to asi niekde napísané. Jednoducho nadišiel môj čas,“ vracal sa Chorvát v spomienkach k júlu 2001.

A potom vyslovil vetu, ktorá možno najlepšie charakterizuje celý jeho život. „V živote som robil všetko tou ťažšou cestou. Prečo by som to mal robiť ľahko, keď to ide aj ťažko, všakže?“

Po rokoch priznal, že piaty set ho sprevádzal aj po kariére. „Päť rokov som sa budil spotený za stavu 5:4 pri Goranovom podaní. Neustále som rozmýšľal, čo by som urobil inak,“ priznal Austrálčan finálovú traumu.

„Ale teraz si predstavte, že by som ten zápas napokon vyhral a Ivaniševič prehral štvrté wimbledonské finále v rade. Mal som byť za to vari zodpovedný?“ usmieva sa.

Zodpovedný za súpera, za jeho otca Srdana, srdciara, ktorému lekár nedoporúčal sledovať veľké finále a predsa len sedel na tribúne. Za 150-tisíc ľudí, ktorí neskôr prišli vítať svojho hrdinu na letisko v Splite.

Akiste uznáte, že všetko je tak, ako má byť…