Pohřbeni v „hlubinách“ Krasu. Tragédie Italů v roce 1945. Kniha s „Corriere“

V úterý 10. května, v den památky, přináší deník knihu historika Raoula Pupa, která vyvrací mnoho předsudků. Esej rekonstruuje dlouhé a složité pozadí, které vedlo k dramatu foibe a hromadnému exodu z julijských zemí.

Autor: ANTONIO CARIOTI
Zdroj: Corriere.it
Datum vydání: 2026-02-08 19:01
Původní URL: https://www.corriere.it/gli-allegati-di-corriere/26_febbraio_08/seppelliti-abissi-carso-tragedia-italiani-1945-libro-il-corriere-92ef9248-04f6-11f1-9cc6-2c5c16f2ee90.shtml

Český překlad článku

Pohřbeni v „hlubinách“ Krasu. Tragédie Italů v roce 1945. Kniha s „Corriere“ – Corriere.it Uložte si tento článek a přečtěte si ho, kdykoli budete chtít. Služba je určena registrovaným uživatelům.

Uložili jste nový článek. Všechny uložené články najdete ve své osobní sekci v sekci oblíbené a v aplikaci Corriere News. Pohřbeni v „propasti“ Krasu. Tragédie Italů v roce 1945. Kniha s „Corriere“

V úterý 10. května, v Den památky, vychází spolu s deníkem kniha historika Raoula Pupo, která vyvrací mnoho předsudků. Esej rekonstruuje dlouhé a složité pozadí, které vedlo k dramatu foib a hromadnému exodu z julijských zemí. Vyproštění některých těl z foiby na archivní fotografii (Ansa)

„Květen-červen 1945. Pro italskou identitu na Jadranu, tak jak se formovala v průběhu více než jednoho století, zdá se, že nadešel konec, pohřbený v hlubinách Krasu“: Raoul Pupo tak připomíná katastrofickou situaci, ve které se naši krajané na východní hranici ocitli bezprostředně po druhé světové válce. Bylo to v době vrcholící tragédie tvrdých represí ze strany jugoslávských partyzánů pod vedením Tita (bojové jméno, pod kterým byl znám komunistický vůdce Josip Broz), které nazýváme, zaměňujíc část za celek, nepřesným výrazem „foibe“. Vznikaly také předpoklady pro hromadný exodus z julijských zemí.

Obálka knihy v prodeji od úterý 10. února Kniha Pupo Italianità adriatica (Italskost Jadranu), která je v prodeji od úterý 10. února s deníkem „Corriere della Sera“ u příležitosti Dne památky, však nezačíná rokem 1945 ani rokem 1943, kdy došlo k prvním masakrům provedeným jugoslávskými silami v Istrii. Je třeba ilustrovat dlouhé pozadí, aby bylo možné rekonstruovat, jak došlo k utrpení, které připomíná datum 10. února. Italové z Terstu, města spojeného s habsburskou dynastií již od středověku, měli ostatně jinou minulost než Italové z Istrie a Dalmácie, které byly dlouho majetkem Benátské republiky. A Rijeka je kvůli svým vztahům s Maďarskem a D'Annunziově dobrodružství v letech 1919 až 1920 zcela zvláštním případem. Pupo se touto složitou záležitostí zabývá s prozíravostí a odborností zkušeného historika a vyvrací mnoho nacionalistických předsudků, které živí protichůdné mýty. Připomíná rozhodnutí vídeňských úřadů po roce 1866 upřednostnit v těchto zemích germánský a slovanský (chorvatský nebo slovinský) prvek před italským obyvatelstvem, které bylo oprávněně považováno za méně loajální k císařské moci. Tak se rozhořela etnická nevraživost, živena domněnkou nadřazenosti našich krajanů a touhou Slovanů po odplatě. Hořlavý materiál, který vznítil požár první světové války.

Rozpad Rakouska-Uherska přinutil Itálii a Jugoslávii k předefinování vztahů mezi různými národnostními skupinami. Problém, který fašistická diktatura, která se dostala k moci v Římě, rozhodla vyřešit nucenou asimilací Chorvatů a Slovinců, jichž byly statisíce a kteří se po porážce Habsburků v roce 1918 ocitli na území naší země. „Cizí” jazyky byly zakázány, příjmení byla svévolně změněna a jakékoli nároky na identitu byly násilně potlačeny.

Historik a pedagog Raoul Pupo (Terst, 1952) Politika Benita Mussoliniho zaměřená na denacionalizaci selhala, protože slovinská a chorvatská komunita se nenechala asimilovat, a fašistická invaze do Jugoslávie v dubnu 1941, při níž se italské jednotky dopustily zločinů v rámci strašlivé partyzánské války, která následovala, vytvořila předpoklady pro katastrofu. Po 8. září 1943, s rozpuštěním královské armády a německou okupací více než poloviny našeho poloostrova, se situace zhoršila, protože, jak poznamenává Pupo, „pobřeží Jaderského moře již není Itálií“. V civilní sféře vládnou orgány Třetí říše, zatímco zástupci republiky Salò nemají žádný vliv, jsou marginalizováni a podrobeni. Zároveň se v partyzánském boji objevují síly Tita, které jsou odhodlány prosadit připojení celého julského území k Jugoslávii, včetně Terstu, a považovat italské antifašisty, kteří jsou proti takovému řešení, za nepřátele.

Z analýzy Pupo jasně vyplývá, že události na východní hranici nelze přičítat pouhému střetu mezi Italy a Slovany , z něhož vyplývají neopodstatněné obvinění Tita z etnických čistek, ani střetu mezi fašismem a antifašismem, který vrhá na julijsko-dalmatské exulanty kvůli jejich pochopitelné nepřátelství vůči slovanským partyzánům . Není pochyb o tom, že právě Mussolini byl hlavním viníkem kolapsu italské identity na Jadranu, ale tvrzení, že politika Bělehradu lze ospravedlnit tím, že jejím primárním cílem bylo vymazat všechny stopy po dvaceti letech fašismu a možná i ochrana etnických menšin, je jednostranným a zavádějícím zobrazením reality. Stačí si uvědomit, že mnoho našich krajanů patřících k odboji bylo zabito jugoslávskými silami.

Jistě, je správné připomenout, že Italové z Istrie, Rijeky a Dalmácie nebyli násilně vyhnáni ze svých domovů. Je však zcela zřejmé, že Tito je chtěl redukovat na podřízenou menšinovou komunitu, podřízenou direktivám vyvlastňující a svobodu omezující moci, podle typických kritérií bolševického ražení. „Italsko-slovanské bratrství”, které hlásal bělehradský režim, bylo stejně bratrské jako „lidové demokracie” východní Evropy, které se v roce 1989 zhroutily, byly demokratické. Pouze na papíře. Proto se drtivá většina italského obyvatelstva rozhodla opustit zemi svých předků, aby se vymanila z jugoslávského jha. Toto rozhodnutí otevřelo ránu, jejíž jizvy jsou dodnes viditelné.

Výročí 10. února, dnes, kdy Itálie, Slovinsko a Chorvatsko jsou tři státy patřící do stejné Evropské unie, nemůže a nesmí být příležitostí k oživení nenávisti z minulosti. Ale nesmí být ani znehodnoceno podle logiky těch, kteří v extrémní levici pokračují v opakování zaujatého vyprávění o zaniklém komunismu v Bělehradě. Jak píše Pupo, oslava Dne památky je „povinností vůči nositelům bolestných vzpomínek, příbuzným obětí fojb a julijsko-dalmátských exulantů, kteří po desetiletí nosili své utrpení v srdci, aniž by o něm mohli mluvit a v mnoha případech ani předat svým dětem. Nic jim jejich ztráty nekompenzuje, ale alespoň blízkost a sdílení bolesti ze strany celé národní komunity může být útěchou pro ty, kteří tak tvrdě zaplatili za svou volbu italství“.

Kořeny konfliktu – Kniha v prodeji za 10,90 eur po dobu jednoho měsíce Kniha Raoula Pupo Italianità adriatica. Le origini, il 1945, la catastrofe (Italianità adriatica. Kořeny, rok 1945, katastrofa), která vyšla loni v nakladatelství Laterza a nyní ji znovu vydává náš deník. Knihu bude možné zakoupit za cenu 10,90 eur plus cena deníku. Na jaře 1945 končí druhá světová válka v Evropě a Itálie, která do roku 1943 bojovala po boku nacistů, z ní vychází poražená. Co to znamená pro Italy žijící na adriatické hranici? Pro většinu z nich úlevný výdech následovaný novým výkřikem bolesti. Tisíce Italů z Julského benátska, Istrie a Dalmácie byly totiž zabity Titovou armádou, vhozeny do propastí nebo deportovány do slovinských a chorvatských táborů, kde zemřely. Ale jak se k tomu došlo? Kdo za to nese odpovědnost? A především, co byla ta italskost na pobřeží Jaderského moře, která vedla ke katastrofě? Kniha sleduje základní etapy tohoto vývoje, od procesu formování – jehož kořeny sahají hluboko do minulosti – přes éru nacionalizace a politizace v 19. století až po bouřlivé události 20. století a jejich dědictví, až po nejnovější budování hraniční identity směřující k společnému evropskému občanství. Raoul Pupo (Terst, 1952), jeden z největších znalců exodu z Julského a Dalmátska, vyučoval soudobé dějiny na univerzitě v Terstu: zabývá se dějinami italské zahraniční politiky, jadranské hranice, italské okupace na Balkáně a nuceného přesunu obyvatelstva v Evropě v průběhu 20. století. Je autorem řady knih.

Kniha Raoula Pupo Italianità adriatica. Le origini, il 1945, la catastrofe (Italskost Jadranu. Počátky, rok 1945, katastrofa), která vyšla loni v nakladatelství Laterza a nyní ji znovu vydává náš deník, bude k dostání od úterý 10. února, v Den památky, a zůstane v prodeji po dobu jednoho měsíce spolu s deníkem „Corriere“. Knihu bude možné zakoupit za cenu 10,90 eur plus cena deníku. Na jaře 1945 končí druhá světová válka v Evropě a Itálie, která až do roku 1943 bojovala po boku nacistů, z ní vychází poražená. Co to znamená pro Italy žijící na adriatické hranici? Pro většinu z nich úlevný výdech následovaný novým výkřikem bolesti. Tisíce Italů z Julského benátska, Istrie a Dalmácie byly totiž zabity Titovou armádou, vhozeny do propastí nebo deportovány do slovinských a chorvatských táborů, kde zemřely. Ale jak se k tomu došlo? Kdo za to nese odpovědnost? A ještě předtím, co byla ta italskost na pobřeží Jaderského moře, která vedla ke katastrofě? Kniha sleduje základní etapy tohoto vývoje, od procesu formování – jehož kořeny sahají hluboko do minulosti – přes éru nacionalizace a politizace v 19. století až po bouřlivé události 20. století a jejich dědictví, až po nejnovější budování hraniční identity směřující k společnému evropskému občanství. Raoul Pupo (Terst, 1952), jeden z největších znalců exodu z Julského a Dalmátska, vyučoval soudobé dějiny na univerzitě v Terstu: zabývá se dějinami italské zahraniční politiky, adriatické hranice, italské okupace na Balkáně a nuceného přesunu obyvatelstva v Evropě v průběhu 20. století. Je autorem několika knih.

8. února 2026 (změna 9. února 2026 | 21:08)

© VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA „L’Arca“, dílo „ivana“ vytvořené z trosek ztroskotané lodi v Cutru pro organizaci Emergency od Jessicy Chia 14. prosince slavnostní otevření v Miláně, v sídle nevládní organizace založené Ginem Stradou 14. prosince slavnostní otevření v Miláně, v sídle nevládní organizace založené Ginem Stradou

Původní znění článku

Seppelliti negli «abissi» del Carso. La tragedia degli italiani nel 1945. Il libro con il «Corriere»- Corriere.it

Salva questo articolo e leggilo quando vuoi. Il servizio è dedicato agli utenti registrati.

Hai salvato un nuovo articolo

Trovi tutti gli articoli salvati nella tua area personale nella sezione preferiti e sull'app Corriere News.

Seppelliti negli «abissi» del Carso. La tragedia degli italiani nel 1945. Il libro con il «Corriere»

Martedì 10 con il quotidiano, nel Giorno del Ricordo, il libro dello storico Raoul Pupo che sfata molti pregiudizi. Nel saggio la ricostruzione del lungo e complesso retroterra che portò al dramma delle foibe e all’esodo di massa dalle terre giuliane

Il recupero di alcune salme da una foiba in una foto d’archivio (Ansa)

«Maggio-giugno 1945. Per l’italianità adriatica, così come si è configurata nel corso di più di un secolo, sembra arrivata l’ora della fine, seppellita negli abissi del Carso»: Raoul Pupo rievoca così la situazione catastrofica che i nostri connazionali al confine orientale si trovarono a vivere subito dopo la Seconda guerra mondiale. Era al culmine la tragedia delle dure repressioni condotte dai partigiani jugoslavi di Tito (nome di battaglia con cui era noto il leader comunista Josip Broz), che usiamo denominare, scambiando la parte per il tutto, con l’imprecisa espressione «foibe». Nascevano anche le premesse per un esodo di massa dalle terre giuliane.

La copertina del libro in edicola da martedì 10 febbraio Tuttavia il libro di Pupo Italianità adriatica , in edicola martedì 10 febbraio con il «Corriere della Sera» per la ricorrenza del Giorno del Ricordo, non prende le mosse dal 1945 e nemmeno dal 1943, dalle prime stragi compiute dalle forze jugoslave in Istria. C’è un lungo retroterra da illustrare per ricostruire come si arrivò alle sofferenze che la data del 10 febbraio commemora. Del resto gli italiani di Trieste, città legata alla dinastia asburgica sin dal Medioevo, avevano un passato diverso rispetto a quelli dell’Istria e della Dalmazia, a lungo possedimenti della Repubblica di Venezia. E Fiume, per il suo rapporto con l’Ungheria e per l’avventura dannunziana tra il 1919 e il 1920, è poi un caso del tutto particolare.

Pupo scava in questa vicenda complicata con l’accortezza e la competenza dello storico esperto, sfatando molti dei pregiudizi nazionalisti che alimentano contrapposte mitologie. Ricorda la scelta compiuta dalle autorità di Vienna, dopo il 1866, nel senso di privilegiare in quelle terre l’elemento germanico e slavo (croato o sloveno) rispetto alla popolazione italiana, ritenuta non a torto meno fedele al potere imperiale. Si arroventò così l’antagonismo etnico, nutrito dalla presunzione di superiorità dei nostri connazionali e dal desiderio di rivalsa degli slavi. Materiale infiammabile che l’incendio della Prima guerra mondiale fece deflagrare.

La disintegrazione dell’Austria-Ungheria mise Italia e Jugoslavia nelle necessità di ridefinire le relazioni tra i diversi gruppi nazionali. Un problema che la dittatura fascista, giunta al potere a Roma, scelse di risolvere attraverso l’assimilazione forzata dei croati e degli sloveni , centinaia di migliaia, che si erano trovati ad abitare entro i confini del nostro Paese in seguito alla disfatta asburgica del 1918. Le lingue «allogene» furono vietate, i cognomi arbitrariamente cambiati, ogni rivendicazione identitaria repressa violentemente.

Lo storico e docente Raoul Pupo (Trieste, 1952) La politica snazionalizzatrice di Benito Mussolini fallì, perché le comunità slovene e croate non si fecero assorbire, e l’invasione fascista della Jugoslavia nell’aprile 1941, con i crimini commessi anche dalle truppe italiane nella terribile guerriglia che ne scaturì, pose i presupposti per il disastro. Dopo l’8 settembre 1943, con la dissoluzione del Regio Esercito e l’occupazione tedesca di oltre metà della nostra penisola, la situazione precipita perché, osserva Pupo, «il Litorale Adriatico non è più Italia» . A comandare anche in ambito civile sono le autorità del Terzo Reich, mentre i rappresentanti della repubblica di Salò non contano nulla, emarginati e sottomessi. Nel contempo la lotta partigiana vede protagoniste le forze di Tito, ben decise a perseguire l’annessione di tutto il territorio giuliano alla Jugoslavia, Trieste compresa, e a trattare da nemici gli antifascisti italiani ostili a una soluzione del genere.

Insomma, emerge chiaramente dall’analisi di Pupo che le vicende del confine orientale non si possono ricondurre alla mera contrapposizione tra italiani e slavi , con le conseguenti improprie accuse di pulizia etnica rivolte a Tito, ma neppure a quella tra fascismo e antifascismo, che proietta sugli esuli giuliano-dalmati, per la loro ben comprensibile ostilità ai partigiani slavi, l’ombra sinistra del regime mussoliniano. Che quest’ultimo sia stato il massimo responsabile del tracollo subito dall’italianità adriatica è indubbio, ma che la politica di Belgrado si possa giustificare in quanto volta in primo luogo a cancellare ogni traccia del Ventennio nero, e magari anche disposta a tutelare le minoranze etniche, è una rappresentazione unilaterale e fuorviante della realtà. Basti pensare che molti nostri connazionali appartenenti alla Resistenza furono uccisi dalle forze jugoslave.

Certo, è giusto ricordare che gli italiani dell’Istria, di Fiume e della Dalmazia non vennero espulsi con la forza dalle loro case. Ma è del tutto evidente che Tito intendeva ridurli a comunità minoritaria subalterna, prona alle direttive di un potere espropriatore e liberticida, secondo i tipici criteri di marca bolscevica. La «fratellanza italo-slava» sbandierata dal regime di Belgrado era fraterna un po’ come le «democrazie popolari» dell’Est europeo crollate nel 1989 erano democratiche. Soltanto a parole. Perciò la schiacciante maggioranza della popolazione italiana decise di abbandonare le terre dei propri avi pur di sottrarsi al giogo jugoslavo. Una scelta che aprì una ferita le cui cicatrici restano visibili.

La ricorrenza del 10 febbraio, oggi che Italia, Slovenia e Croazia sono tre Stati appartenenti alla medesima Unione Europea, non può e non deve rappresentare un’occasione per rinfocolare gli odi del passato. Ma non deve neppure essere svalutata secondo la logica di chi, nella sinistra estrema, continua a echeggiare la narrazione faziosa del defunto comunismo di Belgrado. Come scrive Pupo, celebrare il Giorno del Ricordo è una «operazione doverosa nei confronti dei portatori di memorie dolenti , parenti di infoibati ed esuli giuliano-dalmati, che per decenni hanno portato la loro sofferenza nel cuore senza poterla comunicare né, in molti casi, trasmettere ai figli. Niente li compenserà delle loro perdite, ma almeno la vicinanza e la condivisione del dolore da parte dell’intera comunità nazionale potrà essere di conforto a chi ha pagato così duramente la sua scelta di italianità».

Le radici del conflitto - Il volume in vendita a euro 10,90 per un mese Sarà disponibile da martedì 10 febbraio, nel Giorno del Ricordo, e rimarrà in edicola per un mese con il «Corriere», il libro di Raoul Pupo Italianità adriatica. Le origini, il 1945, la catastrofe , uscito da Laterza l’anno scorso e ora ripubblicato dal nostro giornale. Lo si potrà acquistare al prezzo di euro 10,90 più il costo del quotidiano. Nelle primavera 1945 finisce la Seconda guerra mondiale in Europa e l’Italia, che l’ha combattuta fino al 1943 al fianco dei nazisti, ne esce sconfitta. Che significa per gli italiani che vivono alla frontiera adriatica? Per la maggior parte di loro, un sospiro di sollievo seguito da un nuovo urlo di dolore. Migliaia di italiani della Venezia Giulia, dell’Istria e della Dalmazia vennero infatti uccisi dall’esercito di Tito, gettati nelle foibe o deportati nei campi sloveni e croati, dove morirono. Ma come si è arrivati a questo punto? Di chi sono le responsabilità? E prima ancora, che cos’è stata quell’italianità adriatica di cui si consuma la catastrofe? Il volume ne ripercorre i passaggi fondamentali, dal processo di formazione — le cui radici si stendono molto all’indietro nel tempo — all’epoca della nazionalizzazione e della politicizzazione ottocentesche, fino alle convulse vicende novecentesche e alla loro eredità, per approdare alla più recente costruzione di un’identità di frontiera protesa verso la cittadinanza comune europea. Raoul Pupo (Trieste, 1952), tra i massimi conoscitori dell’esodo giuliano-dalmata, ha insegnato Storia contemporanea all’università di Trieste: si occupa di storia della politica estera italiana, della frontiera adriatica, delle occupazioni italiane nei Balcani e degli spostamenti forzati di popolazioni in Europa nel corso del Novecento. È autore di svariati libri.

Sarà disponibile da martedì 10 febbraio, nel Giorno del Ricordo, e rimarrà in edicola per un mese con il «Corriere», il libro di Raoul Pupo Italianità adriatica. Le origini, il 1945, la catastrofe , uscito da Laterza l’anno scorso e ora ripubblicato dal nostro giornale. Lo si potrà acquistare al prezzo di euro 10,90 più il costo del quotidiano. Nelle primavera 1945 finisce la Seconda guerra mondiale in Europa e l’Italia, che l’ha combattuta fino al 1943 al fianco dei nazisti, ne esce sconfitta. Che significa per gli italiani che vivono alla frontiera adriatica? Per la maggior parte di loro, un sospiro di sollievo seguito da un nuovo urlo di dolore. Migliaia di italiani della Venezia Giulia, dell’Istria e della Dalmazia vennero infatti uccisi dall’esercito di Tito, gettati nelle foibe o deportati nei campi sloveni e croati, dove morirono. Ma come si è arrivati a questo punto? Di chi sono le responsabilità? E prima ancora, che cos’è stata quell’italianità adriatica di cui si consuma la catastrofe? Il volume ne ripercorre i passaggi fondamentali, dal processo di formazione — le cui radici si stendono molto all’indietro nel tempo — all’epoca della nazionalizzazione e della politicizzazione ottocentesche, fino alle convulse vicende novecentesche e alla loro eredità, per approdare alla più recente costruzione di un’identità di frontiera protesa verso la cittadinanza comune europea. Raoul Pupo (Trieste, 1952), tra i massimi conoscitori dell’esodo giuliano-dalmata, ha insegnato Storia contemporanea all’università di Trieste: si occupa di storia della politica estera italiana, della frontiera adriatica, delle occupazioni italiane nei Balcani e degli spostamenti forzati di popolazioni in Europa nel corso del Novecento. È autore di svariati libri.

8 febbraio 2026 (modifica il 9 febbraio 2026 | 21:08)

«L’Arca», l’opera di «ivan» realizzata con i resti del naufragio di Cutro per Emergency di Jessica Chia Il 14 dicembre l’inaugurazione, a Milano, nella sede della Ong fondata da Gino Strada

Il 14 dicembre l’inaugurazione, a Milano, nella sede della Ong fondata da Gino Strada