Evropská vlna protestů připomíná rok 1968, ale požadavky jsou zásadně odlišné

Výzkumy naznačují, že hnutí, která se formují na základě konkrétních stížností, mohou mít snazší práci při vytváření volebních koalic než ta, která vycházejí z obecných ideologických vizí.

Autor: Amir Keshtiban, Associate Professor in Critical Organisation Studies, York St John University
Zdroj: The Conversation Africa
Datum vydání: 2026-11-09 14:56
Původní URL: https://theconversation.com/europes-protest-wave-looks-like-1968-but-the-demands-are-fundamentally-different-296016

Český překlad článku

Španělská generální stávka z 11. listopadu, vyhlášená v reakci na bytovou krizi, stagnující mzdy a rostoucí životní náklady, je součástí mnohem širšího evropského dění. Studentské protesty v zemích po celém kontinentu se rozšířily ze škol a univerzit do širokých spojenectví s odbory a aktivisty bojujícími za bydlení. Ve Francii došlo k rozsáhlým nepokojům, které zpočátku souvisely s podmínkami ve školách. Němečtí žáci se mobilizovali proti branné povinnosti, v Řecku se tisíce lidí zúčastnily pochodů kvůli selhání veřejného školství a studentské protestní hnutí v Srbsku přetvořilo národní politiku. Zřejmou historickou paralelou je rok 1968. Tehdy, stejně jako dnes, se evropské studentské protesty rozšířily za hranice kampusů, překročily hranice a vtáhly dělníky do masové mobilizace. Politici varovali před společenským kolapsem. Toto srovnání není mylné. Zaměření se však pouze na podobnosti s sebou nese riziko, že přehlédneme důležitý rozdíl mezi těmito dvěma obdobími: že stížnosti protestujících jsou zásadně odlišné. Generace roku 1968 byla první, která prošla masovým vysokoškolským vzděláváním v období plné zaměstnanosti. Vzbouřila se proti paternalismu – proti rigidním univerzitám, podřízenosti a dusivé kultuře. Jedním z prominentních sloganů během těchto protestů bylo „Il est interdit d’interdire!“ (Zakazovat se zakazuje!), což byl požadavek na větší svobodu ze strany lidí, kteří se měli natolik dobře, že si ji mohli dovolit. Stížnosti z roku 2026 jsou téměř opačné. Francouzští žáci popisují třídy s krysami, extrémními teplotami a bez tekoucí vody, a až 40 000 německých žáků nedávno odešlo ze školy kvůli obavám z branné povinnosti. Jedná se o požadavky, aby stát splnil své sliby, nikoli o výzvu k přetvoření života. Hnutí z roku 1968 se také opírala o společný slovník: marxistickou kritiku kapitalismu, obdiv k Číně Mao Ce-tunga u některých radikálů, argument filozofa Herberta Marcuseho, že konzumní společnost otupuje nesouhlas, a především odpor proti válce ve Vietnamu. V roce 2026 žádný takový společný rámec neexistuje. Protesty mají z velké části odlišné spouštěče, od školních podmínek ve Francii přes brannou povinnost v Německu až po bytovou situaci ve Španělsku, a každý z nich je rychle interpretován skrze vlastní kulturní válku. Politika hojnosti podněcovala kampaně za větší svobodu, zatímco politika nedostatku podněcuje kampaně za zajištění základních potřeb. Otázka politické moci

Tradiční poučení z roku 1968 zní, že protestní hnutí mohou proměnit kulturu, aniž by se jim podařilo uchopit moc. Ve Francii zaznamenala strana prezidenta Charlese de Gaulla téhož roku rozhodující volební vítězství poté, co apelovala na obavy veřejnosti z nepokojů. Podobně tomu bylo i v Srbsku. V roce 1968 obsadili bělehradští studenti univerzitní budovy a postavili se proti nerovnosti v socialistické Jugoslávii. Josip Broz Tito, tehdejší vůdce Jugoslávie, veřejně uznal mnoho z jejich kritik a prohlásil, že studenti mají „pravdu“. Toto uznání se však neproměnilo v moc a přední osobnosti hnutí byly později odsunuty na okraj. Nedávné protestní hnutí v Srbsku naznačuje jiný vývoj. Vzniklo po zřícení přístřešku nad nádražím ve městě Novi Sad v roce 2024, které se stalo symbolem širších obav z korupce a nedostatečné odpovědnosti. Aleksandar Vučić, bývalý srbský prezident, který byl nedávno odvolán z funkce, označil protestující za součást „barevné revoluce“ podporované Západem. Studenti však překročili rámec pouhého protestu a vybudovali volební hnutí, které proměnilo nespokojenost veřejnosti ve volební vítězství. Studenti z roku 1968 získali uznání, ale ne moc; ti z roku 2026 se k dosažení obojího přiblížili mnohem více. Ačkoli srbští studenti vyhráli volby, zůstává otevřené, zda budou schopni vládnout. Hnutí nemá jasného vůdce, jeho kandidátům chybí politické zkušenosti a čelí veřejným institucím, v nichž působí úředníci loajální k odcházejícímu režimu. Ať už však Srbsko čeká cokoli, výzkumy naznačují, že hnutí organizovaná kolem konkrétních, materiálních stížností mohou mít snazší práci při vytváření volebních koalic než ta, která se opírají o širší ideologické vize. Z roku 1968 plyne ještě jedno ponaučení. Barikády vypadají s odstupem času romanticky, ale v té době byly vykreslovány jako sociální kolaps. Stejná dynamika je patrná i dnes. 17. října pochodovalo více než půl milionu lidí pokojně ve městech po celé Francii, ale mediální pokrytí rychle ovládly následné rabování. Politici interpretovali násilí z pohledu svých vlastních programů.

Ve Francii obvinila krajně pravicová strana Národní shromáždění pod vedením Marine Le Penové krajní levici a přistěhovalce. Ve Španělsku pak před předčasnými volbami, které se budou konat 29. listopadu, obvinila předsedkyně madridské regionální vlády Isabel Díaz Ayuso „velkou ultralevicovou sílu“ z toho, že obtěžuje vlády a reaguje na svůj strach z voleb zapalováním ulic. Sporná je dokonce i samotná terminologie. Sociolog Paolo Stuppia tvrdí, že francouzský termín „casseurs“ (doslova „ničitele“), kterým se označují ti, kdo během demonstrací ničí a rabují, je historicky vágní označení spojené se stigmatem, které se vztahuje na mladé lidi z dělnických čtvrtí. Politické důsledky násilí zůstávají nejisté. Nepokoje mohou posílit hnutí usilující o změnu, ale mohou také posílit ty, kteří se prezentují jako obránci pořádku. Co bude dál? Španělská generální stávka, mezinárodní mládežnická stávka plánovaná na 20. listopadu a následné politické reakce prověří, zda si současná vlna protestů dokáže udržet svou sílu. Skutečnou otázkou není, zda bude rok 2026 dalším rokem 1968. Jde o to, zda hnutí založená na nedostatku a požadavku na základní zajištění dokážou dosáhnout toho, co se mnoha hnutím z roku 1968 nepodařilo: přeměnu sociálního protestu v trvalou politickou moc. V Srbsku již studenti v roce 2026 svrhli vládnoucí stranu u volebních uren. Nyní přichází na řadu Španělsko: jeho generální stávka se koná jen několik týdnů před předčasnými volbami. Mnozí si vzpomenou na rok 2011, kdy konzervativní Lidová strana krátce po celostátních demonstracích získala absolutní většinu a ukázala, jak snadno lze na protesty reagovat hlasováním pro pořádek. Otázkou pro Španělsko i pro zbytek Evropy je, zda se vydá cestou Bělehradu, nebo cestou Paříže.

Původní znění článku

Spain’s November 11 general strike, called in response to a housing crisis, stagnant wages and rising living costs, is part of a much wider European story. Student-led protests in countries across the continent have spread from schools and universities into broad alliances with trade unions and housing campaigners.

France has seen large-scale unrest, initially linked to conditions in schools. German pupils have mobilised against conscription, thousands have marched in Greece over public education failures, and Serbia’s student protest movement has reshaped its national politics.

The obvious historical parallel is 1968. Then, as now, European student protests spread beyond campuses, crossed borders and drew workers into mass mobilisation. Politicians warned of social breakdown.

This comparison is not wrong. But focusing only on the similarities risks missing an important distinction between the two moments: that the grievances of the protesters are fundamentally different.

The 1968 generation was the first to pass through mass higher education in a period of full employment. It rebelled against paternalism – rigid universities, deference and a stifling culture. One prominent slogan during these protests, “Il est interdit d’interdire!” (It is forbidden to forbid!), was a demand for more freedom from people comfortable enough to want it.

The 2026 grievances are almost the reverse. French pupils describe classrooms with rats, extreme temperatures and no running water, and up to 40,000 German pupils walked out recently over fears of conscription. These are demands that the state deliver on its promises, not a call to reinvent life.

The 1968 movements also drew on a shared vocabulary: Marxist critiques of capitalism, admiration for Mao Zedong’s China among some radicals, the philosopher Herbert Marcuse’s argument that consumer society dulled dissent, and, above all, opposition to the Vietnam war.

In 2026, there is no such common framework. The protests largely all have a different trigger, from school conditions in France to conscription in Germany and housing in Spain, and each is quickly read through its own culture war.

The politics of abundance encouraged campaigns for more freedom, while the politics of scarcity encourages campaigns for provision.

The question of political power

The conventional lesson of 1968 is that protest movements can transform culture while failing to capture power. In France, President Charles de Gaulle’s party won a decisive electoral victory that same year after appealing to public fears about the disorder.

Serbia was a similar story. In 1968, Belgrade students occupied university buildings and challenged inequality in socialist Yugoslavia. Josip Broz Tito, Yugoslavia’s leader at the time, publicly acknowledged many of their criticisms and said the students were “right”. Yet recognition did not become power, and the movement’s leading figures were later marginalised.

Serbia’s recent protest movement suggests another trajectory. It emerged after the 2024 collapse of a railway station canopy in the city of Novi Sad, which became a symbol of wider corruption and accountability concerns. Aleksandar Vučić, the former Serbian president who was recently removed from power, dismissed the protesters as part of a western-backed “colour revolution”.

Yet the students moved beyond protest and built an electoral movement that turned public dissatisfaction into an election victory. The students of 1968 won recognition but not power; those of 2026 have come much closer to achieving both.

While Serbia’s students won the election, whether they can govern remains open. The movement has no clear leader, its candidates lack political experience and it faces public institutions staffed with civil servants loyal to the outgoing regime.

However, regardless of what lies ahead for Serbia, research suggests movements organised around concrete, material grievances may find it easier to form electoral coalitions than those built around broader ideological visions.

There is another lesson from 1968. Barricades look romantic in hindsight, but at the time they were portrayed as social breakdown. The same dynamic is visible today.

On October 17, more than half a million people marched peacefully in towns and cities across France, but coverage was quickly dominated by the looting that followed. Politicians have read the violence through their own agendas.

In France, Marine Le Pen’s far-right National Rally has blamed the far left and immigrants. While in Spain, ahead of a snap election on November 29, Madrid’s regional president, Isabel Díaz Ayuso, has accused a “great ultra-left” of harassing governments and answering its fear of the polls by burning the streets.

Even the vocabulary is contested. Sociologist Paolo Stuppia has argued that casseurs, the French term (literally “breakers”) for those who smash and loot during demonstrations, is a historically vague label tied to the stigma attached to young people from working-class neighbourhoods.

The political consequences of the violence remain uncertain. Disorder can strengthen movements seeking change, but it can also strengthen those presenting themselves as defenders of order.

What happens next?

Spain’s general strike, the international youth strike planned for November 20 and the political responses that follow will test whether the current protest wave can sustain itself.

The real question is not whether 2026 is another 1968. It is whether movements built around scarcity and the demand for basic provision can achieve what many of 1968’s could not: the conversion of social protest into lasting political power.

In Serbia, students in 2026 have already unseated the ruling party at the ballot box. Spain’s test comes next: its general strike falls just weeks before the snap election. Many will be thinking back to 2011, when the conservative People’s Party won an absolute majority shortly after nationwide demonstrations, showed how easily protest can be answered with a vote for order.

The question for Spain, and for the rest of Europe, is whether it follows the path of Belgrade or the path of Paris.